Max -mé šťastné dítě
Maximovi je v současné době 12let. Je věrným milovníkem hmyzu, vášnivý sběratel kapesních rádií a tyčinkový král😉.
Naplno jsem se mohla věnovat Maxíkově výchově jen díky tomu, že nás táta dokáže finančně zabezpečit. Syn má středně těžkou až těžkou symptomatiku autismu. Byla to náročná a trnitá cesta. „Jen“ fungující rodiče nestačí. Je zapotřebí tým kolem dítěte. Velmi mi pomohlo Auxilium. Dle mého názoru je to v reálném životě velmi ojedinělé. Víceméně již nastaly lepší časy. Je to jako na houpačce, která je ke všemu ještě velmi opotřebovaná. Pro mě osobně je nejdůležitější důvěra v dítě se zdravotním znevýhodněním. Razím heslo: Kde je vůle tam je cesta.
Maxův vývoj je výrazně nerovnoměrný, rozvíjí se skokem. Dlouho nic a pak HOP. Nyní, zhruba po 10-ti letech přišlo období satisfakce. Alespoň to tak vnímám. Od malička jsem ho začleňovala do společnosti. Všude se mnou chodil a učil se jak se „správně chovat“ v té naší „zdravé společnosti“. Bylo to těžké. Pozitivních reakcí okolí bylo méně než příležitostně. Za to těch negativních bylo více jak požehnaně. Mě to však neodradilo, naopak „zocelilo“. Nemluvě o probdělých nocí plné bolesti z neporozumění a zoufalství.
Max je hypersenzitivní. Má citlivý sluch, některé zvuky vnímá příliš bolestivě. Ale dokáže se s tím už srovnat. Miluje multikina, i když zpočátku to bylo pro něj náročné. Nedělají mu dobře různé materiály a má rád volné věci. Ale když jde do kina, ví, že si nevezme oblíbené tepláky, ale džíny. I když se v nich necítí dobře. Dokáže to akceptovat. Vadí mu různé pachy jídla, ale ví, že miluju tvarůžky. A když jsou zabalené v sáčcích, dopřeje mi to a snese to v lednici i pár dní.
Loňský školní rok jsme si prošli „peklem“. V jeho zájmu jsme změnili školu. V nové škole jsou zkušení a empatičtí pedagogové. Maxíka krásně přijali. Mě jako matku respektují a uznávají.
Před týdnem jsme byli ve Vysokých Tatrách. Maxík je nadšený turista. Místní personál byl ze syna doslova „unešený“ a pozvali nás v létě na týdenní pobyt v rámci nadace Ivany Christové. Další příklad. Sedíme v hospůdce. Naproti seděla starší šarmantní paní. Jak odcházela smekla přede mnou – obdiv i respekt současně. Následně vysvětlila, je psycholožka a zabývá se těmito dětmi. A že je Max šikovný kluk a vidí kus práce, co jsme dokázali. To pohladí na duši.
Sumasumárum teď vnímám mnoho pozitivních reakcí, ty negativní skutečně jen ojediněle.
Uuuuuuuf ale byla to fuška😁
a přikládám několik foteček, abyste mi věřili, že nekecám.
Gábina, Maxíkova maminka
